Čas, budoucnost a sny

V poslední době uvažuji nad tím, že všechny vědecké teorie, které jsme dosud vymysleli, by mohly být třeba nesprávné. Napadla mě myšlenka – co když se mýlíme v chápání gravitace nebo času? Co když bychom se měli neustále dívat kriticky a pokaždé zpochybňovat všechny teorie, které známe?

Někdy je to pro mě jen myšlenková hra, způsob, jak trénovat mozek. Přemýšlím nad nějakou fyzikální teorií a představuji si, jak by to mohlo fungovat jinak. Často dojdu k absurdním závěrům, ale na druhou stranu – zkoušení netradičních pohledů mozek procvičuje a člověk díky tomu občas vymyslí skvělý nápad na fotografii.

Když jsem byl mladší, míval jsem sny, které se časem vyplnily. Připadal jsem si, jako bych měl nějakou zvláštní schopnost. Časem mi to ale nedalo a začal jsem se na své sny dívat vědecky. Přečetl jsem několik knih o fyzice, psychologii a snech. Našel jsem v nich spoustu odpovědí na některé své vize, ale na jiné ne. A právě proto jsem začal uvažovat o tom, zda v tom nemůže hrát roli fyzika, kterou zatím neznáme.

Zaměřil jsem se na otázku času. Nakonec jsem se dostal na místa, kam jsem ani netušil, že dojdu. Všechno je totiž tak složité, provázané a komplexní, že vlastně nelze najít jednoznačnou odpověď. Je to jako kdybyste se zeptali, co je to společnost. Chtěli byste ji definovat, ale museli byste zohlednit nespočet faktorů – historické události, vlivy jednotlivců, náhodné situace, počasí, živly, geopolitiku, kolektivní zkušenosti, traumata… je toho nepředstavitelné množství. A myslím si, že stejným způsobem fungují i naše sny. Někdy máme pocit, že v nich vidíme budoucnost – a možná ji opravdu zahlédneme. Ale na pozadí toho všeho stojí součet mnoha faktorů, jako jsou zkušenosti, všímavost, intuice, empatie, určitá provázanost, historie, databáze informací a samotná podstata času.

Existují různé zajímavé teorie, jak se na čas dívat jiným způsobem. Například teorie blokového vesmíru naznačuje, že čas je statická struktura a my jí pouze postupně procházíme. To by znamenalo, že budoucnost existuje stejně jako minulost a že bychom k oběma mohli mít za určitých podmínek nějaký přístup – nebo alespoň zahlédnout jejich odrazy.

Pak je tu transakční interpretace kvantové mechaniky (John Cramer), která tvrdí, že částice mohou interagovat i zpětně v čase – vysílají vlnu dopředu i zpět. Je tedy možné, že by náš mozek mohl nějakým způsobem zachytávat zpětné vlny nějakého budoucího vlnění?

Další teorií je časová koherence kvantového pole, která naznačuje, že některé události jsou předem dány a že mozek by mohl na nevědomé úrovni pracovat s pravděpodobnostmi podobně jako kvantový počítač.

Pak je tu teorie kolektivního vědomí, například koncept morfických polí Ruperta Sheldrakea. Ten předpokládá, že existujeme v rámci informačních polí, která propojují vše, co existuje. Možná bychom pak byli schopni ve snu zachytávat informace o věcech, které se dějí někde jinde – nebo dokonce v jiném čase.

A možná je to všechno dohromady. Náš mozek je neuvěřitelný systém, který aktivně i pasivně pracuje s téměř nekonečným množstvím informací. Některé z nich jsou pro nás stále záhadou – a ještě dlouho zůstanou. Je dobré o věcech neustále přemýšlet, klást si nové otázky a pokoušet se najít alespoň část pravdy.

Protože někdy může být samotné hledání pravdy důležitější než pravda sama.