Dualita je základním principem existence, skrytou symfonií protikladů, která utvářejí každý okamžik umělcova života.
Můj příběh je příběhem neustálého kmitání mezi světy. Ve svých deseti letech jsem poprvé okusil hranici mezi městem a přírodou. Když jsem se v deseti letech přestěhoval z pulzující Prahy do poklidných Krkonoš: Objevil jsem, jak neskutečná je divokost hor, kterou jsem si navždy zamiloval. Skákali jsme z střech do sněhových závějí, ztráceli se v nebezpečných ledových tunelech nebo jsme si užívali psích spřeženích na bobech. Tam, v čistotě přírody, se začal formovat jeden z pólů mého bytí.
Ale i právě tehdy, uprostřed horské samoty, začala do mého světa pronikat technologie. S příchodem počítačů a prvních lan parties mě začaly fascinovat technologie. V roce 1997 mě pohltilo album Fat of the Land od Prodigy a jsem začal tancoval na prvních techno parties. Kreativita se stala osou mé existence. Začal jsem malovat obrazy a vytvářet elektronickou hudbu. Dlouhé noci mně byly společníkem softwarové syntezátory dokud je nevyvážila syrová energie rocku a hlas Kurta Cobeina, který promlouval k mé temnější stránce osobnosti.
Život se neustále měnil a s tím se moje neklidná duše neustále prohlubovala v dualitách. Po škole jsem se vrátil do Prahy, do víru města, které mě svým tempem svazovalo a zároveň osvobozovalo. Příroda byla stále tím jedním pólem. Vracel jsem do lesů, kdy jen to šlo, abych znovu našel rovnováhu. Nevěděl jsem, co chci. Filozofovat mě bavilo, ale ne dost na to, abych filozofii studoval. Putoval jsem od jednoho k druhému, až se mi do cesty postavila fotografie. Objevil jsem krásu okamžiku – zachycení světla a stínu, křehkou poezii lidského těla a proměnlivost módy. I tady mě pronásledovala dualita: oblékal jsem se buď naprosto barevně, abych se o pár měsíců později schovával do temné elegance černé.
Chtěl jsem vždycky rozhodnout, zvolit jednu cestu. Představoval jsem si život v přírodě, folkovou hudbu a barvy. Namísto toho jsem se ocitl v New Yorku, kde mě pohltilo město, elektronika a černé odstíny. Dlouho jsem proti těmto protikladům bojoval, hledal jednotu tam, kde je přirozeností rozpor. Ale čas mě naučil přijmout to, co jsem nemohl změnit – mou sílu nevytváří harmonie, ale právě tanec mezi extrémy.
Neprospané noci plné kreativity střídá hluboký klid samoty, když utíkám do přírody. Temnota inspiruje stejně jako světlo. A teď chápu: dualita není slabostí, je nezbytností. Pro každého, kdo tvoří, je pulsující souhra protikladů zdrojem života – neustálé kroužení mezi chaosem a řádem, mezi kreativitou a tichem.
Comments